2. díl - Zážitky z plavání

Druhý díl seriálu „Kondice“ jsem se rozhodla věnovat hlavně plavání. Zařadila jsem do svého plánu rozhýbat tělo jízdu na rotopedu a pravidelnou návštěvu bazénu. Rotoped si nechám na příště (na zprávy o najeté vzdálenosti, spálených kaloriích a zvyšování zátěže je času dost :-), ale bazén, to se zase musím pochlubit...


Takže – před drahně lety jsem chodívala pravidelně dvakrát týdně plavat. A chodila jsem sama, v pevně daný termín. Musela jsem chodit sama, protože ve dvou to bylo peklo – vždycky jsme skončili u kraje bazénu, kde jsme se různě protahovali a jenom pindali – z plavání nebylo nic. Za 50 minut čistého času na bazéně jsem uplavala nejdřív cca 750m, pak jsem to postupně dotáhla na kilometr. Žádný extra super styl hezký na pohled. Jsem spíš vytrvalostní plavec, takže jsem ty metry uplácala tak nějak stylem prsa, pěkně s hlavou nahoře, tzv. „ na paní starostovou“.  Byla jsem se sebou spokojená. Měla jsem pocit, že víc bych toho uplavala už jen za předpokladu, že bych si zkrátila přestávky a to se mi teda nechtělo – měla jsem zkrátka dojem, že i tak mám co dělat a tak to bez přestávek nepůjde.

Tento víkend jsem si ale řekla, že by stálo za vyzkoušení, za jak dlouho ten kilometr uplavu, když pojedu v jednom kuse a nebudu v průběhu odpočívat. Opět „na paní starostovou“ jsem se pustila do ukrajování metrů. Neustále jsem po očku sledovala hodiny a celkem mile mě překvapilo, jak rychle přibývají zdolané délky. Za 18 minut jsem uplavala 500 metrů. Nejdřív jsem zajásala, že je to rovný kilometr a že jsem se teda opravdu překonala, než jsem si uvědomila, že bazén nemá délku padesát, ale dvacet pět metrů. Ale když to vezmu krát dvě, tak pomyslný kilometr za řekněme i s přestávkou 40 minut oproti původním padesáti není zas tak špatný výsledek na to, že jsem se poslední dobou moc nehýbala. A tak jsem si dala za úkol ten čas postupně zkracovat a zkracovat a jsem zvědavá, k jaké hranici se dostanu.

Plavání vřele doporučuju všem plnoštíhlým, protože jde o posilování veškerého svalstva, aniž by se zatěžovaly klouby. A ty, jak víme, při nadváze dost trpí (zvlášť, když si pro hubnutí nebo posilování kondice vyberete něco takového jako je například aerobik nebo jiné dynamické cvičení). My objemní si prostě na začátek musíme vybrat něco méně náročného, aby si tělo postupně zvykalo a nebyl to pro ně takový šok. Plavte, plavte, jenom si tím prospějete!

Za odměnu po zvládnutém kondičním plavání jsem se rozhodla sjet si párkrát tobogán. No tak za prvé bylo poměrně vtipné sledovat nevěřícné pohledy dětí, čekajících ve frontě. Dva dospělí, podle jejich měřítek obrovští lidé, se „cpou“ na tobogán, který je „čistě dětská záležitost“. Alespoň toto se mi zdálo, že jim táhne hlavou. A já jsem si v duchu říkala, že pokud je člověk mladý duchem, je i na tom tobogánu na svém místě a všechno je v pořádku. Tak jsme stáli ve frontě, kolem to dětské klábosení (většinou si plánovali, jakou bude nejlepší zaujmout na tobogánu polohu, aby to jelo ještě rychleji) a najednou se za námi ozval hlas mladé slečny. Řekla zklamaně a s trochou závisti v hlase: „Já bych chtěla být hubená tak jako ty!“ Instinktivně jsem se ohlédla a viděla jsem dvě asi patnáctileté slečny, obě s téměř identickou krásnou štíhlou postavou v pidiplavečkách, postavou, které by se nedalo nic vytknout. To byl můj dojem z letmého pohledu na ně. Nechtěla jsem nevychovaně zírat, tak jsem se zase rychle otočila a hlavou mi táhlo jedno – obrovská chuť je ze svého pohledu „profesionální deformace“ Plnoštíhlé modelky upozornit, že jejich postavy jsou úplně v pořádku a není důvod hledat na sobě neexistující miligramy špeku navíc. Chuť jim říct, že jestli si nechtějí nést do dospělosti zbytečné mindráky, bloky a nízké sebevědomí, měly by se přestat tolik sledovat a porovnávat a užít si života a zdravého těla bez stresu a sebeznevažování. Zažité pravidlo „nepleť se do cizích věcí“ mě však zabrzdilo. Říkala jsem si, jak by se asi na mě dívaly? Nejspíš jako na „trapnou tlustou ženskou“, které se nikdo o její názor neprosil. A třeba taky ne. Třeba by jim nějaký takový zásah pomohl se na sebe dívat jinak. Nevím, která varianta je lepší. Jestli takové holky nechat být, nebo se ozvat a zkusit jim ušetřit zbytečné trápení, které mají nebo je možná čeká...

To je otázka na zamyšlení a jsem zvědavá, jestli ji nějak rozlousknu. Třeba mi k tomu pomůže i váš názor – vmísili byste se do rozhovoru cizích lidí, abyste napravili jejich monstrózní omyl nebo byste si raději hleděli svého?

Díky za názory, pokud se o ně budete chtít podělit a při dalším dílu ahoj! 


Monika